European Masters Games, Lignano
Za hlubokého nezájmu (nejen) české orienťácké veřejnosti proběhly na sklonku léta v italském přímořském letovisku Evropské veteránské hry, evropská obdoba Světových her. Sliboval jsem si od této akce především hezkou dovolenou, ale nakonec sportovní zážitky převážily ty ostatní. A to nejen proto, že jsme si do rodinné vitríny přivezli tři medaile včetně té nejcennější, ale hlavně díky nádherné atmosféře Her.
Už si nevzpomenu, jak se ke mně informace o EMG dostala, ale docela mě zaujala, a to hned za dvou pohledů. Jednak mi bylo jasné, že díky povinné účasti na O-ringenu a díky trailovému mistrovství světa si toho letos v létě s dětmi moc neužijeme, a tak bychom si mohli udělat na závěr léta malou dovolenou. A součástí té dovolené by byla trojice trailových závodů, přičemž jména jako Remo Madella nebo Elvio Cereser byla zárukou, že půjde o závody na velmi solidní úrovni. A k tomu se navrch za jedny peníze nabízelo ještě několik pěšáckých závodů (sprint a klasika).
Nejprve aklimatizace
Vyrazili jsme už o víkendu, ačkoliv první závod byl až v úterý. Přesněji řečeno: v pátek ráno jsem došel k autu, že nasadím rakev, aby Lenka mohla auto naložit, zatímco já budu zkoušet dvacet lidí, a hned po práci vyrážíme směr Budějce. Ale při příchodu k autu jsem zjistil, že se s ním už pokoušel odjet někdo jinej. Takže změna plánů, místo balení odtahovka a servis. A tam nepříjemné zjištění, že oprava bude trvat pět dní. Nu což, na Veteránské hry, je třeba jet i veteránským autem. Takže jsme oprášili starou felícii a dopřáli jí na stará kolena (asi spíš čepy, že?) výlet k moři. Dojela dobře, a tak jsme se mohli pár dní věnovat nicnedělání s dětmi a uvykání na horké počasí.
Díky balení do menšího auta jsem se rozhodl vypustit footovou část aktivit. Sprinty mi moc nejdou, není tam čas odpočívat a konec konců sprint v Itálii se neliší od sprintu v Čechách. A klasika měla povinnou kvalifikaci a běžela se sice v krásném krasovém terénu, ale zato dost daleko.
Jenže když jsme se šli registrovat, visela tam mapa prostoru sprintu. A já začal slintat.
To slibovalo být vším jiným než obyčejným městským sprintem. A tak jsem si půjčil od pořadatelů čip, od Lenky kalhoty, boty jsem měl vlastní a trailovou buzolu taky. A vyrazili jsme s Lenkou, babičkou i dětmi do středověkého pevnostního městečka Palmanova. Samozřejmě, že jsem sprint hrozně pokazil, ale zážitek to byl krásný a aspoň jsem měl dobrý pocit, že jsem celý závod odtáhl jednoho Rakušáka (hned jsem do něj začal hučet, aby rozjeli v Rakousku taky trail). Lenka také neběžela úplně optimálně a po drobné chybce skončila třetí. Ale měla první medaili.
Na vydýchání jsme měli ještě dva dny a pak už šlo do tuhého.
Den plný překvapení
Přiznám se, že když jsem zjistil, že zatímco foot se běhá mimo Lignano v atraktivních terénech, zatímco naše trailové závody postupně navštíví tři parky ve městě, kde celkové převýšení z jednoho konce na druhý je 0.0 metrů, byl jsem hodně zklamaný. Ale hned první soutěžní den ukázal, jak jsem se mýlil. Parky totiž využívají částečně dunový charakter pobřeží, a ačkoliv se to třeba se švédským Kristianstadem úplně srovnat nedá, rozhodně to nebyl závod stylu „západní roh plotu“.
Abych nekecal, zrovna jednička měla přesně tenhle popis a byla opravdu velmi „zahřívací“. A bylo to třeba, protože značná část startovní listiny byli pěšáci, kteří si trail chtěli v rámci her vyzkoušet. A to bylo určitě moc fajn. Akorát jim někdo měl dopředu říct pravidla, aby se je neučili „za pochodu“ hlasitou diskusí během celého závodu. Ale naštěstí mi už před startem došlo, že všichni ti molodci (nebýt Italů, vypadala by trailová soutěž jako Mistrovství Sovětského svazu a jeho satelitů) prostě budou po trati kecat, a byl jsem na to psychicky připraven.
Ale hned dvojka a trojka byly velmi pěknou kombinací polohových a objektových kontrol na nepravidelné kupě plné nosíků a údolíček. Strávil jsem tam neskutečně času, protože mi obě kontroly o malinko neseděly. V parku je to o to obtížnější, že závodník ví, že z miliónu možných záměrných linií a vzdáleností měl stavitel šanci zkontrolovat jen některé. Nakonec jsem to vzdal a rozhodl jsem se zkusit navštívit další kontroly a najít nějaké Zetko, abych zjistil, jakou „Zero toleranci“ stavitel nasadil. Odešel jsem tedy na čtyřku a tam na mě vybaflo nejméně pětimetrové Zetko. Mimochodem to byla zcela nepochopitelně „singlovka“ a přitom by úlohu určitě další lampiony učinily zajímavější a nedalo by jí prvních šestnáct lidí dobře. A tak jsem se vrátil ke dvojce a trojce, cvaknul správné lampiony a pokračoval.
Časovky byly po pětce a byly to moje první časovky po TempO závodě na WTOC v La Feclaz, kde byla možná i Zetka. A jak jsem si po tomto Tempu liboval, že mě přemýšlení o Zetkách zase tak moc nezdržovalo, zjistil jsem naopak, že mě to „zkazilo“ pro normální časovky. Že u nich zcela nesmyslně přemýšlím, zda vybraný lampion je určitě dobře a není o tři metry jinde...
Po časovkách závod plynul příjemně dál a v dobrém čase jsem se blížil do cíle. Někde u desítky jsem zaregistroval jednoho z pořadatelů, jak s videokamerou šmejdí mezi závodníky. Nic proti tomu. Ale když jsem se vydával k osmnáctce, zabíral evidentně mě a ještě jsem slyšel, jak říká moje jméno. To už překvapující bylo. Od toho okamžiku mě nepřestával točit a já, komediant, předváděl, jak se správně má osmnáctka řešit: lehké prvotní namečování nizoučkých kupek úplně nesedělo, takže kontrola druhé strany ulice a korekce objektů, pak přejít trochu za kontrolu pro upřesnění, poté podřepnout qůli porovnání výšky kupky přímo u cesty s výškou kupy na hranici lesa, kde měla být kontrola, pak odkrokovat délku bližší kupky, najít čtvrtinu, vzít kolmici k cestě, cvaknout Béčko a pokračovat. Když jsem odcházel, tak jsem se tloukl do hlavy, že jsem se spíš měl vykašlat na kameramana a vyřešit to pořádně, ale už to bylo cvaknutý. Naštěstí správně. Na závěr ještě jedno (sedmé!) Zetko a cíl.
Do cíle už se ke mně blížila rozzářená Lenka, která se už několik minut hřála na prvním místě s čistým kontem (poprvé) a slušným časem 37 sekund. Rychle jsem zkontroloval průkazku a trošku ji zchladil, protože jsem ji porazil o osm vteřin. Teď už zbývalo jen čekat na trio největších soupeřů (Michelotti, Galletti, Opanasenko) a na případné překvapení z ekipy Rusů, Ukrajinců a případně jiných.
Ale Stefano Galletti se ke mně už také blížil a překvapil mě dvěma otázkami: za prvé, zda jsem ochoten udělat interview italské televizi, a za druhé, jak jsem řešil osmičku. Dvakrát hurá! Konečně začnu šlapat na paty Bohoušovi s tím jeho mediálním kultem osobnosti a stanu se hvězdou italské televize a hlavně jeden ze soupeřů je určitě za mnou.
Nakonec za námi skončili všichni, což bylo velmi příjemné překvapení a vzhledem k systému soutěže, kdy se de facto sčítala umístění, i velmi povzbudivé do dalších dní.
V interview padaly celkem očekávané otázky a já jsem Italům jejich organizaci musel pochválit. A pak padla jedna nečekaná, a to zda je lepší bojovat proti vlastní ženě anebo s ní. Italové to asi chápou dost prestižně, na webu Her se objevil článek s titulkem „Rodinné vítězství“.
TempO s juniorkou
Druhá etapa probíhala v malém parčíku a přijeli i někteří další závodníci, kteří nebyli součástí EMG, řada italských závodníků a také Ivo Tišljar s dětmi. Aniž jsme to tušili vzali jsme s sebou i Antonína, takže se konala i jakási nevyhlášená juniorská soutěž.
Na modelu jsem vyrobil dvě chyby (u té druhé bych moc nevsadil na to, že nebyla maličko zkreslená mapa), což bylo dobře, protože jsem aspoň šel závod opatrněji. Hlavně jsem si celou dobu říkal, že Ivo není můj soupeř, že musím porazit hlavně lidi z EMG a ti nejsou žádní časovkoví sprinteři. Ivo opravdu nebyl můj soupeř, šel závod velmi rychle a čistě. Což o to, já jsem také chybu neudělal, ale i kdybych se schválně nebrzdil a zrychlil, určitě bych nevyhrál. A třetí, kdo to šel čistě, byla opět Lenka. Měla z toho obrovskou radost a já se jí nedivím.
Nikdo další už to čistě nešel. Mně osobně potěšil skalp Guida Michelottiho, který byl na TempO Trophy na fantastickém pátém místě. Tonda udělal jen tři chyby a skončil v první polovině, přičemž ho porazili vlastně jen zkušení závodníci a mladý Tišljar (měl o dvě chyby více, ale rychlejší čas).
Důležité ale bylo pořadí v EMG. Tam jsem obhájil první příčku a Stefano tentokrát přeskočil Lenku. To ale bylo pořad dobré, protože Stefano měl bodovou ztrátu z prvního dne. Bylo tedy jasné, že o zlato by mě mohla připravit Lenka (což by zase tolik nebolelo) anebo rozdíl pěti míst za Stefanem. Strategie pro poslední den byla tedy jasná: nikam se nehnat, jít to pomalu a pečlivě, a to včetně časovek. Lenka na tom byla o malinko hůře, na Stefana měla náskok jen dvě místa.
Závod samozřejmě časem najdete na on-line trenažeru www.yq.cz/trail-o/TempO.
V plné sestavě
Poslední etapa byla zároveň závodem italsko-slovinsko-chorvatské ligy, a tak jsme se konečně potkali s obvyklou sestavou závodníků. A opět jsme si museli vtloukat do hlavy, že o ně nám nejde. Jenže chyby už byly na spadnutí. Není divu. Za první dva dny jsme absolvovali 45 kontrol bez chyby, takže nějaká už musela přijít.
Ta moje přišla na osmičce (kuriózně stejně jako Stefanova první den). V mapě byl oválný světle zelený hustník, v terénu něco mezi stromem a keřem, s výškou asi dva metry a větvemi spadajícími tak půl metru nad zem. Koruna také oválná, lampion pod větvemi ve správné části. Všechno sedělo. V cíli mi pak Lenka řekla, že to bylo jasné Zetko, protože tam byl ještě jeden strom. Za boha jsem si nemohl žádný jiný strom v paměti vybavit. A tak jsem tam po závodě vyrazil. No. Hrozně by mě zajímalo, co by na to řekli mapaři Lešťa nebo Pavel. Ano, vedle toho prvního keře stál ještě jeden strom, vysoký aspoň tři metry, tvořený několika kmínky mírně se rozbíhajícími a větvemi alespoň metr a půl nad terénem. Korunou se dotýkal toho keře. Představa, že bych tyhle dva objekty v terénu namaloval jako jeden objekt v mapě, označený jednou barvou (a tedy s deklarovanou shodnou průhledností), je mi tedy zcela cizí. A nejsem zjevně sám. Chyboval zde i Krešo Keresteš a Stefano říkal, že ho zachránil nějaký divný pocit v poslední vteřině. Ten druhý strom bych buďto zcela ignoroval, nebo ho udělal tečkou, a když už tedy jako společný hustník, tak aspoň dvoubarevný. Jasně, hustník byl v mapě správně dlouhý, chtělo to jen zcela ignorovat vnímání objektů v terénu a měřit vzdálenosti v mapě. Tahle kontrola se tedy Kristianstadu podobala nejméně...
Lenka si svou chvilku vybrala pro změnu na konci. Možná už únava, možná přehršel Zetek, možná nepříliš dobrá kvalita mapy (plné čáry byly tečkované a světle zelená či hnědá barva jen velmi obtížně rozpoznatelné).
Na časovce jsem všechno pro jistotu stokrát kontroloval, protože jsem si z lesa docela věřil a šlo tedy jen o to, neudělat zbytečnou chybu, která by mě odsunula o pár míst. Lenka bohužel přehlédla světle zelený hustník, takže mečovala jiný pár hustníků...
Abyste měli představu, tohle je ukázka mapy. Terén kolem kontrol 14 až 16 si můžete prohlédnout na první fotce v článku, fotka je z rampy, zhruba z hranice louky a lesa.
S napětím jsme očekávali příchod soupeřů. A obavy se bohužel potvrdily. Lenku chyba na časovce nakonec stála celkové druhé místo. Anebo jsem se měl já obětovat a zkazit časovku taky. Mně by o stupínek horší umístění stále ještě bezpečně zaručovalo zlato a Lenka by se posunula na dělené druhé místo. A mohli jsme mít sbírku kovů kompletní.
Na Hry určitě znovu
Celkově musím říct, že jsem opravdu od celého výletu původně neočekával o moc víc, než trochu ubíjející dovolenou u móře zpestřenou pár závody nejasné kvality. A odjížděl jsem navýsost spokojen. Především díky pohodové atmosféře celých Her, kdy z většiny lidí (až na výjimky) sršela chuť se pobavit, zahrát a tak trochu zasoutěžit. Vůbec nechápu, jestli pořadatelé zanedbali propagaci nebo proč měly Hry tak malou účast, a to i ze sousedních zemí. Na druhé straně jsem samozřejmě rád, cesta za zlatou medailí byla jednodušší a v pozici hlavní mediální hvězdy mi nepřekáželi žádní Bohoušové. Ale teď už medaili mám a v klidu se těším na příští EMG nabité hvězdami.
